V prosinci roku 1886 vyšlo první vydání časopisu Čas. Jeho úvodník s názvem „Naše dvě otázky“ napsal spisovatel a publicista Hubert Gordon Schauer. Ony dvě otázky byly „Co jesť úkolem našeho národa?“ a „Jaká je naše národní existence?“ a v národně-obrozeneckých kruzích vzbudil těmito otázkami velké pozdvižení… Tyto a podobné otázky dnes již nejsou na pořadu dne. O více jak 130 let později jsme se dostali politickým, společenským a zejména technologickým vývojem před zcela jiné výzvy a otázky, na které musíme hledat odpovědi.
Jsou dnes vůbec třeba politické strany?
Parafrází Václava Bělohradského; největší „taxislužba“ světa nevlastní jediné auto, největší poskytovatel ubytování nevlastní jediný pokoj. Otázkou je, zda se politické strany rovněž nepřežily.
Uvedu příklad. Nejmenované hnutí v jistém okresním městě potřebovalo pro letošní komunální volby leták; grafický návrh a text. V pátek večer byl osloven profík z oblasti politického PR. V sobotu předložil návrh a ještě ten den ho „šéf“ dostal e-mailem a schválil. V neděli šlo vše do tiskárny a v pondělí dostali letáky na stůl představitelé místního sdružení hnutí.
Malá imaginace, jak by to vypadalo v „tradiční straně“: PR odborník (v tom lepším případě) předloží nějaký návrh místní organizaci. Tam se k němu začne vyjadřovat každý člen daného orgánu už jen proto, aby něco řekl, když už tam byl zvolen… Výsledek by byl, že za 2 – 3 týdny by se (možná) schválilo něco, co s původním profesionálním návrhem již nemá prakticky nic společného, protože by se na něm „vyřádili“ straniční aparátčíci („Jarda tu je 20 let, tak to ví nejlíp, jak se to vždycky dělalo.“ apod.).
Netvrdím, že stranická demokracie je přežitek a že by se měla nahradit stylem „vedeme stranu jako firmu“, ale je třeba najít novou formu stranické demokracie.
Demokratickou legitimitu musejí mít představitelé strany. Ale není nic nedemokratického na tom, když se z hlediska volební kampaně dá zvoleným představitelům volná ruka a spolu s ní mají plnou odpovědnost za kampaň i volební výsledek.
Za typický příklad politika, který pochopil „co se dnes děje“, považuji staronového starostu Prahy 7 a lídra hnutí Praha sobě v letošních komunálních volbách Jana Čižinského. Nerozhodl se pro stavbu hotelu, ale pro tvorbu nové platformy typu AirBnB.
Nebudu jmenovat stranu ani dotyčného, ale když je schopen krajský tajemník říct o krajském předsedovi větu: „Ale on nemůže jít na kampaň, vždyť má předsednictvo“ dva týdny před volbami, něco je špatně.
Svět je jinde a z „teploučka a smrádečku“ stranických struktur to mnohým nedochází.
Rozdělená strana?
V posledních letech se stále častěji hovoří o rozdělených společnostech, které se projevují až na úrovni rodin. Věty typu „Dědo, jak si mohl toho Zemana volit?!“ v nějaké podobě zaznamenal snad každý z nás. Rozděleni jsou ale i příslušníci zavedených politických stran.
Nejčastěji jsou strany rozděleny napůl; ČSSD na „národní socialisty“ a „městské liberály“, ODS na „národní konzervativce“ a „liberály“, KSČM na „stalinisty“ a „pokrokovou levici“, KDU-ČSL na „konzervativní křesťany“ a „západoevropské křesťanské demokraty“. Jakoby se jednalo o dvě strany v jedné… Názorové frakce byly ve stranách vždy, ale příkopy nebyly tak hluboké. Hranice vede na pomezí generací, města a venkova, vzdělaných a nevzdělaných, chudých a bohatých, frustrovaných a úspěšných a tak dále. Migrace, LGBT témata, zahraniční politika, geopolitická orientace, pojetí (liberální) demokracie… Názorové pnutí je snad v každé myslitelné programové kapitole.
Lze kontrovat; vždyť je to v pořádku. Vždyť názorové pnutí a diskuze jsou katalizátorem názoru, bez kterého demokracie nemůže přežít. Ano, to je jistě pravda, ale jen v určitých mezích. Nejeden straník si dnes klade otázku, zda je v té samé straně, do které před lety vstupoval.
Nelze opomenout také nezájem Čechů o členství v politických stranách způsobený nezájmem o veřejné dění a nedůvěrou v současný (stranický) systém. Mladí lidé, kteří mohou být úspěšní ve svých profesích a mohou si vydělat víc peněz, mít své soukromí a relativně jistý kariérní postup necítí potřebu vstoupit do aktivní politiky i když se jim tato příležitost naskytne. „Odliv mozků“ z politiky je stejný problém jako v jakémkoli jiném odvětví a perzonální vyprahlost stran je evidentní vždy, když se obsazují „kvalifikované“ pozice, např. ve vládě.
Měl jsem před lety šéfa, který říkával: „Kdo nejde s časem, jde časem.“ Doufám, že tento princip nezlikviduje náš stranický systém z důvodu absence jejich akceschopnosti a odvahy.
antonin.homola@politicon.eu
