Výsledky voleb do obou komor polského parlamentu, proběhnuvších v neděli 13. října, byly prognózovány dlouho dopředu. Jednoznačné vítězství a jednobarevnou většinu vládnoucí strany Právo a spravedlnost (PiS) očekávali víceméně všichni. Kaczynského strana sice ztratila jednobarevnou většinu v Senátu (pokud se její žaloby na neplatnost voleb v několika obvodech ukážou být neodůvodněné), avšak důvěru vládě vyslovuje Sejm a tam má PiS pohodlnou většinu 235 z celkem 460 mandátů. Pozoruhodné výjevy polských voleb je tak třeba hledat až na dalších místech v pořadí kandidujících a do Sejmu proniknuvších volebních uskupení.
Jedním z nejzajímavějších novinek těchto voleb je velmi slušný výsledek polských lidovců (PSL), historické agrární strany, působící před rokem 1989 coby satelit komunistů pod názvem Sjednocená lidová strana (ZSL) a po roce 1989 dosahujících tradičně výsledků v pásmu od 5 do 10% hlasů, opírajících se především o tradiční venkovský a zemědělský elektorát, a vytvářející stabilní součást vládních koalic nejprve do roku 2005 s postkomunistickou levicí (SLD) a posléze od roku 2007 s liberální Občanskou platformou (PO). PSL získala v letošních volbách 8,55% hlasů, což jí vyneslo celkem 30 mandátů v Sejmu. Tento výsledek je obecně hodnocen jako nadprůměrný, znamenající velký úspěch pro uskupení, jemuž ještě nedávno některé průzkumy prognózovaly zisk na hranici volitelnosti a v některých vycházel dokonce pod pětiprocentní hranicí. Tento úspěch má jistě své nezanedbatelné příčiny. Pokusme se je tedy stručně rozebrat.
„Vypouzdření“ z ulity tradičních voličů
Základem úspěchu PSL v letošních parlamentních volbách je zásadně nová tvář (jak se hezky česky říká: nový „brand“) jinak tradiční zavedené strany. Polští lidovci tradičně představovali na politické scéně reprezentanty historického politického agrarismu, jehož kořeny sahají až do období neexistence Polského státu a období tzv. záborů před rokem 1918. Jejich elektorát tvořili především zemědělci a venkovské vrstvy obyvatelstva, navíc ještě s dominantním zakotvením ve středních a východních oblastech země, tvořících součást polského území již v meziválečném období. Tyto voličské skupiny byly navíc se stranou poměrně pevně institucionálně spojeny téměř identitární skupinovou vazbou, jednoduše řečeno: „lidovectví“ se i v Polsku dědí z generace na generaci v rodinách a jakkoliv se počet straníků kontinuálně snižuje, tvoří stále nejpočetnější členskou základnu v Polsku (PSL uvádí stále okolo 100 tisíc členů). Tato pevná vazba na početný, leč omezený tradiční voličský segment, tvořící svého druhu svébytnou politickou subkulturu v polské společnosti, znamenala pro PSL vždy výhodu, ale zároveň i omezení. Tradiční voliči zatím vždy dokázali vytáhnout PSL do parlamentu, ale nikdy jeho výsledky nezaznamenaly vyšší zisky než výše uvedené pozice malé strany a slabšího koaličního partnera. Tomuto zakotvení pak odpovídal i profil předáků strany. Představitelé PSL byli povětšinou zemědělci, resp. z venkova pocházející národohospodáři. Mezi ně patří i bývalý polský premiér a dlouholetý předseda strany Waldemar Pawlak, bývalý vicepremiér a předseda strany Janusz Piechociński či dlouholetý ministr zemědělství Jarosław Kalinowski. Za jejich působení v čele strany se nikdy PSL výrazněji nepodařilo překročit pozice svého tradičního elektorátu.
Letošní výsledek PSL sice neznamená zásadnější nárůst podpory. Krátkodobě je ale spojen především se schopností současného vedení strany udělat zásadnější krok k vykročení nad rámec tradičního elektorátu. První zásadní krok v této snaze byl učiněn již zvolením současného předsedy strany Władysława Kosiniaka-Kamysze do čela PSL po minulých parlamentních volbách v listopadu 2015. Tento charismatický osmatřicetiletý lékař (jehož jméno napovídá šlechtický původ – v Polsku nic neobvyklého) dokázal vtisknout vedení strany novou dynamiku a tématicky i stylem se dokázal přiblížit i velkoměstským a vzdělanějším vrstvám obyvatelstva, mezi kterými PSL příliš neboduje. V dalších čtyřech letech čelili polští lidovci důraznému nástupu vlády PiS v sektoru zemědělství, kde jejich ministři převzali tradiční obranářskou politiku polských rolníků na domácím i mezinárodním trhu, čímž vytvořili pro PSL silnou konkurenci v tradičních oblastech na polském venkově. Nezbývalo proto než se vůči vládě jasně vymezit a zároveň překročit tradiční lidovecký elektorát.
Spojenectví s antisystémovým rockerem
Do letošních jarních voleb do Evropského parlamentu se rozhodli lidovci jít v široké koalici spolu s liberálními stranami a levicí pod názvem Evropská koalice. Získali v ní sice čtyři europoslance, nicméně již před volbami mnozí představitelé strany museli odrážet nařčení, že v této koalici zrazují své hodnoty a program a také relevantní výtky, že „Anti-PiS není program“ a že rozumnější snahou o oslabení vládnoucí strany by bylo zformování „třetí alternativy“ se subjekty, které sdílí základní hodnotová východiska politiky PSL. Takto se letos v létě rozhodli představitelé strany odmítnout vstoupit do tzv. Občanské koalice na půdorysu předchozího projektu pro volby do EP a deklarovali ambici zformovat tzv. Polskou koalici, do níž by se měli spojit konzervativní, proevropské a z hlediska pravolevého dělení centristické formace. Pozvali do ní i Občanskou platformu, která však podobný postup odmítla. Kromě několika marginálních subjektů se tak jediným významnějším partnerem PSL stalo hnutí někdejšího známého polského rockera Pawła Kukize Kukiz 15, které před čtyřmi lety obdrželo samostatně přes 8% hlasů. Kukiz však proslul svou nonkonformní rétorikou a protestními postoji na hranici odmítnutí systému jako takového. Pro Kukize byly celé politické poměry posledních 30 let v Polsku toliko nástrojem oprese občanů ze strany zkorumpovaných a mocichtivých politiků, kteří jim sebrali občanskou důstojnost. Navrhoval některé zásadní změny systémového nastavení, včetně posílení prvků přímé demokracie, a odmítal se přidat na jakoukoliv stranu spojenectví s dlouholetým establishmentem tradičních stran. Vstupem do spojenectví s PSL Kukiz tuto profilaci opustil. Stranu, kterou ještě před několika lety označoval za „zločineckou organizaci“, pojal za vhodnou platformu pro prosazení svých vizí a začal se ztotožňovat s jejím programem. Připomněl PSL, že o zavedení většinového volebního systému a jednomandátových volebních obvodů do Sejmu usiloval již meziválečný lidovecký premiér a předseda strany Wincenty Witos a prosadil takovou zmínku do stranického programu. Přesto však nepředstavovala Kukizova přítomnost v rámci letošní kandidatury PSL zásadní posun k antisystémovým pozicím Kukizova hnutí. Naopak, znamenala fakticky jisté politické zkonformnění protestně naladěného rockera, a přitom otevřelo cestu k podpoře od nemalého množství jeho voličů včetně obyvatelů větších měst. Významnou roli zde samozřejmé hrála i lidská blízkost předsedy PSL Władysława Kosiniaka-Kamysze s Pawłem Kukizem.
POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU >>>
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
1 COMMENTS