V rozjitřené debatě nad nálezem Ústavního soudu k volebnímu zákonu chybí to nejdůležitější: nalít si čistého vína a říci, co je Ústavní soud zač.
Ústavní soud dvakrát rozhodoval o souladu jednoho a toho samého volebního systému s Ústavou. Jednou rozhodl, že je v pořádku, podruhé, že je protiústavní. Ústava se nijak nezměnila. Změnily se jenom osoby soudců. Z toho lze logicky vyvodit jediný záměr: Rozhodnutí Ústavního soudu nejsou závislá na tom, co je napsané v Ústavě, ale na tom, kdo je zrovna jeho členem.
Ústavní soud skutečně není jakýmsi tělesem pro nalézání spravedlnosti, jak obvykle od soudů očekáváme, ale politickým orgánem. V jeho rozhodovací praxi je běžné, že k danému problému se váže více právních názorů, obvykle sice protichůdných, nicméně právní doktrínou uznávaných za legitimní a zdůvodněné. Soudce ústavního soudu při svém rozhodování volí podle svých politických preferencí jeden z protichůdných právních názorů. Také způsob rozhodování pléna Ústavního soudu připomíná politické shromáždění. Hlasuje se a rozhoduje většina. To je typické pro politiku. Při hledání spravedlnosti (což by měla být typická činnost soudu) by však více odpovídalo jednomyslné rozhodování.
Ústavní soud tedy ve skutečnosti není soudem nalézajícím spravedlnost. Soudce Ústavního soudu je politikem, který mocensky rozhoduje. Může být kritizován jako každý jiný politik – a naše moudré a nezávislé soudy vynalezly, že politik může být kritizován více než jiný občan, rozuměj: skoro až sprostě.
Soud však není demokratickým orgánem odvozeným ze zastoupení občanů. Neznamená to, že by neměl demokratickou legitimitu – ta vyplývá ze skutečnosti, že Ústavní soud je zřízen Ústavou, vydanou jménem lidu. Neznamená to také, že by na existenci Ústavního soudu a jeho politického rozhodování bylo něco špatného a nepatřičného.
Ústavní soud je jednou z nedemokratických složek státu (jako jsou ostatní soudy, úřednictvo, armáda, policie apod.), jejichž posláním je ochrana společnosti před tyranií většiny, která v demokracii neustále hrozí. Lid je také někdy pitomý, napsal (snad doopravdy) Ferdinand Peroutka. Koncepce našeho ústavního soudnictví je stejně jako celá naše ústava v mnohém inspirována Základním zákonem Spolkové republiky Německo. Němci měli po druhé světové válce naprosto jasno, proč zavést do ústavy mechanismus kontrolující demokracii. Vůle lidu přivedla do úřadu kancléře Adolfa Hitlera, vůle lidu schválila v několika referendech nejdůležitější nacistické zákony.
Soudce Ústavního soudu je tedy politikem, který rozhoduje o způsobech uplatňování politické moci. Symbolika talárů a legenda soudcovské nezávislosti jsou opravdu jenom symbolikou a legendou. Přesto jsou tirády o nevolených vládcích nepravdivé. Kdyby se zvolení zástupci lidu dokázali mezi sebou dohodnout, veškeré pravomoci a doktríny o materiálním jádru ústavy by byly Ústavnímu soudu k ničemu. Ústavní soud nemůže rozhodovat bez návrhu, nemohl by zrušit paragrafy ve volebním zákonu, kdyby skupina senátorů (tedy volených politiků) nepodala žalobu, ve které to po Ústavním soudu požadovala. Z toho logicky vyplývá i druhé omezení politické moci Ústavního soudu. Může jenom něco zrušit, ale nemůže nic sám nařídit. Ústavní soud skutečně není nevoleným vládcem, ale jenom hlídačem volených vládců. Naši vládci hlídače potřebují – alespoň podle jejich reakcí na nález Ústavního soudu to tak vypadá.
1 COMMENTS