Transformace české společnosti po revoluci

David Hmíra 18/04/2018

Jaké byly rozdíly v chápání spokojeného života před Sametovou revolucí a po ní?

Generace, které se narodily po roce 1989, jsou vychovávané v jediné správné pravdě, a sice v takové, že minulý režim byl špatný, plný hrůz sovětského teroru a nyní máme díky západním spojencům svobodu, vzrůstající ekonomiku, kvalitnější životy, čistější prostředí a že jsme suverénní země. Takto to dnešní společnost chápe a vnímá. Teda alespoň většina. Jak se zrovna toto liší od vědomí lidí, kteří vyrůstali za „starého“ režimu? Oni si přece taky mysleli, že jim je lépe než kdy dřív a že prosperují. Bavíme se opět o většině lidí. Rozdíl mezi tím, co nám je předkládáno za „pravdy“, se tedy nezměnil. Dnes někteří mladí lidé, kteří o socialismu slyšeli od učitelů, nebo si o tom četli z knížek vzniklých již za dob demokracie, jsou klidně schopní s rudou tváří a vystouplými žílami na čele se agresivně hádat o tom, jaká to tehdy musela být muka, jak bylo zle a nyní se máme dobře. Správné by bylo, kdyby nás škola místo toho naučila respektovat a přijímat jiné názory (i jiné, než škola vyučuje) a vést rozumné věcné debaty.

Základy státu

Česká společnost byla po listopadu 1989 vystavěna značné míře informací o životě ve vyspělých společnostech, na intenzivní zobecňující propagandu neoliberalismu a na myšlenku nezbytnosti radikálních ekonomických reforem. Netušila však, jaké množství závažných sociálních změn a s nimi souvisejících problémů s sebou politické a ekonomické změny přinesou. Po pádu komunistické strany se stala předmětem veřejného zájmu otázka náhrady bývalé komunistické mašinerie novými lidmi. Rovněž se veřejnost zajímala o napravení křivd z minulého režimu, zejména o majetkové restituce, jejich rozsah a charakter. Obdobný zájem vyvolal i proces privatizací konaných v letech 1991 – 1994.^[1]

Forma privatizování znárodněného majetku měla mnoho chyb. Jednak se majiteli podniků častokrát stali nevhodní lidé bez zájmu o danou oblast, tudíž podnik upadal, nebo kvůli nedostatečnému legislativnímu ošetření docházelo k četným podvodům a případům tunelování. Následoval vznik početných skupin lidí, které disponovaly nečekaně velkými sumami peněžního kapitálu a také počátek působení různě bohatých podnikatelů. Do procesu privatizace velkého kapitálu zasvětila miliony lidí tzv. kuponová privatizace, která byla součástí tzv. „velké privatizace“ a měla udělat z nemajetných Čechů akcionáře. Celkem byly „prodány“ podniky o celkovém jmění 367,5 miliard Kč. Takto byl v České republice vystavěn soukromý sektor.^[2]

Zdraví

České zdravotnictví se stalo součástí zdravotnictví „vyspělého“ západu. Již se nespoléháme na byliny a zásady, kterými se řídili nemocní celá staletí před námi. Nyní skoro každý chodí ke svému více či méně šikovnému doktorovi, který má na výběr z celé palety léků různých světových farmaceutických firem a možnost používat nejmodernější přístroje vysoké výkonnosti, ale i ceny. Život se nám sice prodlužuje, ale opravdovou kvalitu a vitalitu života pacientů nikdo neměří. Ono to ani nejde. Odhaduje se, že polovina z ročních nákladů na zdravotnictví se spotřebuje na léčení těch, kteří v tentýž rok zemřou. Je to vypočítavost farmaceutických firem? Dostat z nemocných co nejvíce peněz a prodlužovat jim život (tím pádem i utrpení, protože procento opravdu uzdravených lidí je nulové) tak dlouho, dokud tělo to samo nevzdá, anebo je toto přirozené a normální?

Masová podvýživa je nahrazena masovější obezitou. Mladí lidé užívají antidepresivní prášky, aby mohli normálně fungovat. Motocykly a auta zabijí ročně u nás více lidí, než dříve pistole a revolvery. Přibývá chorob, jako jsou alergie, astma apod. Na druhou stranu zmizelo nebo je potlačeno mnoho chorob, které tížily populaci zejména ve středním věku.^[3]

Životní prostředí

Jak je známo, minulý režim chtěl z naší republiky vybudovat oblast zaměřenou na těžký průmysl, protože těžký průmysl měl být základní kámen tak často omílaného „pokroku“. Vývoj životního prostředí pak patřil k hlavním příčinám toho, proč se čeští občané začali zabývat otázkou, proč se pokrok tak často podobá zkáze. Zřetelné zhoršování životního prostředí u nás bylo v posledních letech socialismu doslova cítit ve vzduchu. A tak jsme se dostali do situace, že se trojúhelník Most, Ostrava, Katovice označoval za nejšpinavější prostor v Evropě. Od té doby se do filtrů a čističek investovaly nemalé peníze a dnes můžeme říci, že jsme zaznamenali pokrok v kvalitě vzduchu a v čistotě řek. V České republice bylo v roce 1999 vypuštěno oproti roku 1989 o 10% méně prachu (tuhých emisí), o 14% méně oxidu siřičitého a o 42% méně oxidu dusíku.^[4]

Práce

Několik staletí byla práce chápána jen jako vyloženě mužská činnost. Fungovali kováři, sedláci, tesaři,(…) Později se ukázalo, že placená práce je nejlepším disciplinujícím (zotročujícím) nástrojem z těch, které kdy lidstvo objevilo. Dá se říci, že je to nástroj legitimního a profesionálního zotročení a odcizení lidské přirozenosti. Dřívější nezaměstnaní čekali na možnost práce a díky dávkám v nezaměstnanosti byli koneckonců dobře zvladatelní. Dnešní nezaměstnanost už tuto vlastnost ztratila. Měnící se povaha placené práce vyřazuje stále více lidí z šance udržet se v jistých případech delší dobu v nějakém povolání a ještě menší šance je ta, že tento člověk bude spokojený. Svět se najednou měnil obrovskou rychlostí, jakou ještě civilizace nezaznamenala. Pracovní poměr se stal vstupenkou mezi řádné lidi, stejně tak výdaj kapitálu za spotřební zboží. Tohoto všeho nás chtěla socialistická společnost ušetřit. Zlom v roce 1990 pro nás znamenal šok i šanci. Dlouho se nám vyhýbala masová nezaměstnanost (v Evropském průměru 10%, u nás 3%).^[4]

Závěr

Práce chtěla poukázat na přeměnu české společnosti v daném období a za daných situací. Zjištění je takové, že s novým vzorem ideálů a s tím souvisejícím novým pojetím snad všech oblastí života, se začala rodit nově smýšlející společnost. Předkládání faktů a ideálů, které před rokem 89´ vyvyšovaly socialistické uspořádání a potlačovaly západní smýšlení, se přeměnilo na to, že nám jsou nyní předkládána protichůdná fakta a ideály, zadupávající socialistické ideály a vyzdvihující ty „správné“, demokratické. (Za posledních sto let byli tímto způsobem 4x obráceny děti proti vlastním rodičům.). Z mého pohledu se v tomto nic nezměnilo. Jedna propaganda a cenzura vystřídala druhou. Jen je kladen důraz na jiné priority a jejich progres se zviditelňuje, kdežto úpadek jiných, často velmi důležitých věcí se ututlává, stejně tak, jako tomu bylo za socialismu. To se ale bude dít v každé společnosti, která se bude snažit naplnit nějakou ideologii. Ideologie je proto ideologií, protože existuje jen na úrovni idejí. Ať již je to čirá demokracie, komunismus, nacismus, či láska všech ku všem. Každý jsme jiný a aplikovat jednu ideu na celou společnost v domnění, že nyní bude lépe a všichni budou spokojeni nelze a fungovat to nikdy nebude.

[1] In: Poslanecká sněmovna parlamentu české republiky [online]. [cit. 2016-01-28]. Dostupné z: http://www.psp.cz/eknih/1993ps/tisky/t1012_02.htm
[2] Vladimír Baloun: Finanční kriminalita v České republice – Dílčí studie úkolu „Výzkum ekonomické kriminality“, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, Praha 2004, Str. 67–71
[3] MOŽNÝ, Ivo. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002, 207 s. s.50-53.
[4] MOŽNÝ, Ivo. Česká společnost: nejdůležitější fakta o kvalitě našeho života. Vyd. 1. Praha: Portál, 2002,. s.96-102.