V posledních dnech je stále hlasitěji diskutováno téma koaliční spolupráce opozičních stran do příštích voleb do Poslanecké sněmovny na podzim roku 2021. Jakkoliv nelze očekávat, že by k tomuto tématu mohlo do letošních říjnových krajských a senátních voleb padnout nějaké zásadní rozhodnutí a i následné rozhovory a jednání nebudou jistě na jeden večer, stává se toto téma stále více zásadním vnitropolitickým faktorem, který ovlivní výsledky příštích sněmovních voleb a vyhlídky po nich. Pojďme si tedy stručně rozebrat zásadní východiska uvažování o něm, neboť dosud v rámci takto zacílené debaty zaznívalo kromě relevantních argumentů i spousta scestných tezí, zbožných přání či evidentních nesmyslů. Jako režná niť se veškerou argumentací přitom line nastavení současného volebního systému do Poslanecké sněmovny, který se do příštího roku samozřejmě nijak nezmění.
Proč by měla koalice vzniknout
Při uvažování o vzniku koaličních spojenectví v prostoru opozice je zcela zásadní si především odpovědět na otázku, proč by vlastně koaliční spojenectví mělo vzniknout. Je jeho smyslem pouze oslabení stávajícího premiéra, jím vlastněného „hnutí“ a bloku stran, které s ním vytvářejí jakousi formální či neformální mocenskou alianci? Nebo jde i o ideová východiska a jejich blízkost či vzdálenost? Nebo vstupují do hry další faktory, které voliče v rozhodování u volebních uren ovlivňují?
Pokud by platila pouze první otázka, tj. hlasování o Babišovi a snaha ho co nejvíc oslabit, dávalo by logiku, aby se všechny dosud sněmovní strany, které si se stávající vládou nikdy nijak nezadaly, spojily do jednoho bloku. Vyskytly by se v něm tedy ODS, Piráti, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN. Čistě z hlediska matematických faktorů nastavení volebního systému by takto široký blok stran měl největší šanci na úspěch. Zároveň je však patrné, že takto zformovaný široký blok, jakési „Občanské fórum 2.0“, by z hlediska ideového i z hlediska vztahu k systému nedával vůbec smysl a pro řadu voličů by mohl být spíš odrazující. Navíc nikde není psáno, že i tak by mu nevznikla zcela nová konkurence v tomtéž voličském rybníce.
Je tedy patrné, že nejde jen o to oslabit Babiše a dotáhnout se na něj, ale také vytvořit přijatelné a pro voliče atraktivní alternativy v prostoru opozice, a to tak, aby přesto žádný hlas těchto stran nepropadl, poněvadž jakékoliv ztráty pod hranicí volitelnosti by byly jasně ve prospěch hnutí ANO. Na druhou stranu ale potenciál těchto bloků má být vyšší než prostý aritmetický součet hlasů dotčených stran. Příští sněmovny volby jako „referendum o Babišovi“ mohou totiž přitáhnout k urnám daleko víc voličů, než bylo dosud obvyklé. K rekordně vysokým volebním účastem nemusíme v poslední době v okolních zemích chodit daleko…
Jak poskládat dva bloky
Přílišná roztříštěnost opozičního prostoru a malá ideová odlišitelnost jednotlivých stran v kontextu zásadních společensko-politických výzev dneška způsobuje vysokou míru dezorientace opozičně naladěných „letenských“ voličů. Mnozí z nich proto volají po zjednodušení a zpřehlednění prostoru spojením stran do koalic, jakýchsi volebních bloků. Pokud se shodneme, že by ovšem mělo vzniknout bloků více než jeden, stojíme před otázkou jednak kolik bloků by mělo vzniknout, a také jak je stranicky poskládat.
Logika společenské situace i nastavení volebního systému velí, že čím míň bloků, tím lépe. Z tohoto hlediska se jako optimum jeví bloky dva. Vzhledem k sčítací klauzuli pro koalice je celkem pochopitelné, že přirozenými jádry obou koalic musí být obě nejsilnější opoziční strany, mající dostatečnou voličskou podporu a tedy tvořící záruku překročení vstupního prahu, tedy ODS a Piráti. Jejich předsedové, tedy Petr Fiala a Ivan Bartoš pak představují přirozené adepty na pozice volebních lídrů („kandidátů na premiéra“) příslušných koaličních bloků. Zároveň dává tato orbitální logika formování obou bloků smysl i v kontextu jejich ideového formování. ODS dnes již dávno není stranou voličsky taženou mladými volnomyšlenkáři z velkých měst. Jde o stranu voličsky zakotvenou ve věkové skupině 40+ s těžištěm mezi někdejšími třicetiletými podnikatelskými dravci v zelených sakách s barevnými kravatami z 90. let. Z nich jsou dnes usedlí, životem ošlehaní padesátníci až šedesátníci, kteří namnoze vnímají svou společenskou odpovědnost zcela jinak než v časech klausovské transformace. Upínají se k politickým cílům, opřeným o roli elit politických i ekonomických při vytváření podmínek povšechného rozvoje společnosti. Lze tak s nadsázkou říci, že ODS zestárla s vlastními voliči a tím se jí otvírá prostor v pravé konzervativní části politického spektra více než v liberálním středu.
Zmíněný mladý volnomyšlenkář z velkého města je dnes totiž o generaci mladší než na přelomu století a volí především právě Piráty. Jestliže kdysi platilo, že k vítězství v Praze stačí jen Klausova tenisová raketa, později dočasně nahrazená Schwarzenbergovou dýmkou, dnes stále více platí, že k vítězství v hlavním městě postačí Bartošovy dredy… Piráti tak představují přirozené jádro koalice s liberálním postmaterialistickým obsahem a socioekonomicky více centristickým přístupem.
Ideové hledisko dělení těchto dvou bloků však není jediné. Piráti totiž nejen při svém minulém prvotním vstupu do Sněmovny, ale i dosud v nemalé míře hrají na strunu antiestablishmentového protestu. Odpor proti zavedeným, ideově čitelným tradičním stranám totiž není spjat pouze s podnikatelským populismem Babišova či nacionálním populismem Okamurova střihu, nýbrž zasahuje i příznivce prozápadního liberálního směřování, a to v nemalé míře. Právě tyto voliče Piráti masově oslovili a dodnes jsou díky nim na dvojciferných ziscích. Je proto logické, že zejména s ohledem na vůli Pirátů nepřipadá moc v úvahu žádná koalice této strany s kteroukoliv tradiční zavedenou stranou. Ideově nejblíž je jim z tohoto výčtu zřejmě TOP 09, ale ani odchod Miroslava Kalouska z kandidátky nejspíš vedení Pirátů s TOP 09 nespolupracovat nijak neobměkčí.
V praxi to znamená, že mohou vzniknout pouze dvě varianty dvou bloků: buď budou jeden tvořit strany někdejšího sněmovního Demokratického bloku z doby ustavování orgánů Sněmovny, tedy spojenectví ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN a vedle nich budou stát pouze Piráti, nebo se starostenské hnutí jako jediná ze zmíněných stran, která nemá dlouhodobě jasný ideový profil (ten je odvozován spíše z ideového zbarvení aktuálního předsedy) rozhodne přidat k Pirátům. Navíc pro Piráty by byla tato koalice jediná přijatelná. Vytvoří se tak prostor pro vznik středopravicového bloku ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Poslední dvě jmenované strany pak ohledně vstupu do bloku nemají tak trošku na vybranou, pokud nechtějí riskovat pád pod pětiprocentní hranici.
Současný předseda STAN Vít Rakušan již opakovaně zmiňoval, že spolupráce s Piráty je pro jeho hnutí přijatelná a mnohé zákulisní informace vypovídají, že právě o této variantě se vážně jedná.
Zapomenout na Nečase (a Kalouska, a Klause)
Autor tohoto článku se netají tím, že právě takovéto spojenectví ve dvou blocích se mu jeví z výše uvedených důvodů jako nejoptimálnější a příslušní političtí aktéři by k němu v jednáních měli vážně směřovat místo vymýšlení více či méně fantasmagorických rádoby bombastických variant řešení. To ovšem neznamená, že by tato varianta nenarážela na možná vážná úskalí. Ke vzniku středopravicového konzervativního bloku je třeba totiž kromě historických reminiscencí a dílčích osobních animozit překonat ještě i několik vážných programových konfliktních bodů.
Mezi ODS, KDU-ČSL a TOP 09 existuje přirozené pole napětí ve třech hlavních tématických oblastech: vztahu k neoliberálním socioekonomickým řešením, především v nastavení daňového systému, rozsahu bezplatných veřejných služeb a také důchodové reformě, dále pak k zelené politice a jejím budoucím vyhlídkám a s tím spojeném vztahu k evropské integraci. Méně zásadní jsou pak některé čistě morální otázky, jako např. adopce dětí registrovanými partnery, sňatky osob stejného pohlaví, liberalizace potratové legislativy či euthanasie. Konzervativní gentlemanská dohoda velí nic neměnit na stávající právní úpravě těchto oblastí.
Předchozí témata jsou však složitější. Pokud by totiž ODS a TOP 09 nehodlala opustit některá fundamentalisticky pojatá neoliberální řešení z dob vlád Mirka Topolánka a především Petra Nečase, politiky, která způsobila masový odklon voličů do pravicových stran a vydláždila cestu k moci Andreji Babišovi a ve svých důsledcích významně přispěla k oligarchizaci české politiky, asi by s ní mohli lidovci těžko spolupracovat. V politice obou pravicových stran však k těmto tématům v posledních letech zaznívá diferencovanější tón, svědčící o tom že se snad poučily a k těmto dobám se vracet nebudou. Podpora OSVČ a malých a střední podniků, zdanění zbytné spotřeby a naopak uvolnění prostoru k efektivnímu vytváření podmínek společenského rozvoje formou posilování samospráv i neziskového sektoru, to jsou přístupy, které by moderní konzervativní pravici měly být vlastní a měly by zároveň vytvářet podmínky pro programovou dohodu. Vracení se k politice tupých škrtů, demise státu a privatizace zisků a socializace ztrát by rozhodně řešením nebylo. Právě o tom je třeba zásadně jednat.
V oblasti „zelených řešení“ a vztahu k evropské integraci pak mají přirozeně blíže KDU-ČSL a TOP 09 jako členské strany Evropské lidové strany, dále pak tradičně „méně zelená“ a více „euroskeptičtější“ ODS. Nutno však poznamenat, že důraz na zelenou agendu a snaha o udržení projektu evropské integrace a jeho přibližování občanům je společným úkolem všech. Zároveň však např. téma uhlíkové neutrality či boj proti klimatické změně nesmí být záminkou pro rozvoj „zeleného byznysu“ za veřejné peníze, jako tomu bylo v mnoha případech v minulosti, a také pro šikanu občanů ze strany státu. Prostor pro dohodu středopravicových stran tu musí být formován důrazem na zdravý rozum a hmatatelná a efektivní řešení. Právě ta pak musí česká vláda prosazovat i na evropské a globální úrovni.
Zmíněné podmínky jsou tak dosti parciální na to, aby z nich bylo radno vyvozovat apriorní závěry o tom, že jsou nepřekročitelné a spolupráce stran nemožná. Aby k ní však došlo, musí být na všech stranách dobrá vůle se dohodnout. A té se nám bohužel v naší společnosti obecně dostává velmi málo…
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
6 COMMENTS
LEAVE A RESPONSE
Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..
Dobrý večer,
Na konci 8. odstavce píšete následující:
„Je proto logické, že zejména s ohledem na vůli Pirátů nepřipadá moc v úvahu žádná koalice této strany s kteroukoliv tradiční zavedenou stranou. Ideově nejblíž je jim z tohoto výčtu zřejmě TOP 09, ale ani odchod Miroslava Kalouska z kandidátky nejspíš vedení Pirátů s TOP 09 nespolupracovat nijak neobměkčí.“
Mám za to, že v první větě mělo jít o odkaz na „vůli [dříve v odstavci zmíněných] voličů Pirátů“, ne na „vůli Pirátů“. Kdyžtak mě opravte, ale mně připadá, že v kontextu záleží na vůli voličů, ne Pirátů.
Ve druhé větě mám dva postřehy. Jednak mi nesedí konec věty, slovo „nespolupracovat“ tam vypadá navíc. Možná jste měl na mysli „…ke spolupráci s TOP 09 nijak neobměkčí“.
Ještě více mě v této větě (coby člena Pirátů) zarazilo, že tu píšete o obměkčení „vedení Pirátů“. To proto, že o volební koalici pro sněmovní volby u Pirátů rozhoduje celá členská základna, nikoli „vedení“ (čímž je u nás myšleno republikové předsednictvo). Tedy jde o obměkčení většiny členské základny, což je ještě náročnější úkol.
Jinak hezké pojednání, děkuji!
Dobrý den,
ano, jde o vůli voličů Pirátů, kterou pochopitelně reflektují představitelé strany.
Děkuji!
V. Hanáček