Trojkoalice tradičních středopravicových stran s názvem SPOLU v průzkumech voličských preferencí zatím spíše stagnuje a mnozí pozorovatelé i političtí „insideři“ si kladou otázku, co je důvodem. Jedním z často opakovaných zdůvodnění je, že trojkoalici chybí výrazný lídr, který by dokázal zaujmout publikum a strhnout na sebe pozornost. Předseda ODS a deklarovaný „kandidát na premiéra“ za trojkoalici jím údajně ani náhodou není. Je pozoruhodné, že málokdo z nositelů tohoto postřehu si klade otázku, proč jím Petr Fiala není, resp. proč by jím být neměl a jakých dalekosáhlých závěrů se tímto tvrzením vlastně dopouštějí.
Intelektuál do politiky
Petr Fiala je víc než politik především akademik s úctyhodnou profesní dráhou. Vystudovaný historik se už od svých 26 let věnoval vědecké kariéře, když spoluzaložil a dlouhou dobu vedl katedru politologie na dvou fakultách Masarykovy univerzity v Brně a ve své práci získal postupně významné uznání coby svědomitý analytik schopný uvažovat v širších souvislostech a interdisciplinárně. Jeho odborné publikace získaly mezinárodní uznání. Posléze sedm let vedl samotnou univerzitu coby její rektor a vytvořil z ní prestižní vzdělávací a vědeckou instituci evropského významu. Ačkoliv byl již od začátku 90. let čile publikačně aktivní v pravicových intelektuálních periodicích (Revue Proglas), od samotné stranické politiky si držel vždy odstup. To ale neznamená, že by ve svých pracích nezaujímal normativní postoje. Jednoznačně se hlásil k tradičním pojetím zastupitelské demokracie a role institucí v ní, k tradicím standardní ideově definované stranické politiky a soutěže vizí, jakož i autonomii politické sféry na jiných sociálních prostředích. Odmítal ekonomizaci, technokratizaci i mocenskou militarizaci politiky i pojetí výkonu politické moci coby „velké šou“… Všechny tyto teze shrnul ve svém Opus Magnum o politice, „jaká nemá být“ před více než deseti lety.
Následoval však nástup populistických aktérů a devalvace tradičních pojetí politiky včetně pozice zavedených stran a tyto tendence přivedly samotného Petra Fialu do politiky. Zrod Petra Fialy – politika tak lze vnímat jako jeho osobní snahu aktivně přispět tomu, aby závěry, které ve svých odborných politologických pracích učinil, byly aktivně uvedeny v život, možná v jakési sebeobraně, aby sám nemusel přihlížet tomu, jak politická realita ruinuje jeho teoretické závěry.
Doba nepřeje intelektuálům
Známý německý sociolog Ralf Dahrendorf, blahé paměti, kdysi prohlásil, že politika v postkomunistických zemích bude skutečně demokratická, až z ní zcela zmizí intelektuálové. První generace polistopadových politiků byla i v českém prostředí doslova prošpikována intelektuály, zejména z disidentského prostředí kolem Charty 77, kteří vstoupili do reálné politiky, aby v ní prakticky naplnili to, čím dlouhá desetiletí předtím žili a za což i trpěli. Mnoho z nich však pozici nových politických lídrů nezaujalo a ani zaujmout nechtělo. Symbol této generace, prezident Václav Havel, pak představoval výjimku časově umocněnou toliko specifickou tradicí českého (resp. československého) prezidentství.
Petr Fiala představuje druhou generaci intelektuálů-politiků. Ta se vyznačuje tím, že na rozdíl od té první se na svůj nástup do politiky mohla vědomě a naprosto cíleně dlouhá desetiletí připravovat. Specifickým polem přípravy je právě akademicky pojatá politická věda a její publikační shrnutí. Petr Fiala od svého vstupu do politiky vždy působil zcela rozhodně. O jeho vědomí důležitosti vlastních kroků v zájmu prosazení vizí spojených se záchranou tradičního vidění politiky coby „úsilí o vespolné dobro“ nemůže být pochyb. Součástí této snahy je pochopitelně i nutnost dělat kompromisy a postupovat takticky, což může být namnoze interpretováno jako ušpinění se každodenní rutinou. Je však navýsost paradoxní, že jeho kritici mu nevytýkají ani tak nemravné kompromisy s „dáblem“, ovšem spíše naopak neschopnost zaujmout širší publikum. Působí podle nich roztržitě, nevýrazně, bez jasného sdělení a dostatečného emocionálního náboje. Tato dispozice je namnoze spojována právě s jeho intelektuálním založením. Politickým lídrem by podle těchto hlasů neměl být myslitel, který vidí ve všem široké souvislosti a svoje sdělení nedokáže vměstnat do jednoduché úderné fráze. Podle těchto názorů je intelektuál v pozici politického lídra v podstatě dopředu odepsán. Vždyť úspěšnými populistickými lídry byli dosud především jedinci, kteří nejen, že takové zjednodušení veškeré reality dokážou provést, ale v podstatě ani jinak uvažovat neumí.
Čas velkých vizí přijde
Omylem těchto úsudků je to, že ve skutečnosti nejde o styl vlastní mediální a marketingové sebeprezentace, ale o výzvy doby, která si žádá specifické přístupy. Dnešní dny jsou nepříznivé pro formulaci dalekosáhlých vizí nejen proto, že jsme si zvykli poslouchat populisty a demagogy, kteří ve skutečnosti žádnou vizi nemají, či proto, že většina voličů vlastně ani o žádnou vizi nestojí a chtějí slyšet jednoduchá a přímočará řešení složitých problémů. Vývoj posledních měsíců je charakterizován především nezbytností v boji s pandemií uvažovat v extrémně krátkodobých plánech postupu v realizaci konkrétních opatření. Uvažujeme o tom, co bude dnes odpoledne, zítřek teprve přijde na řadu a co bude za týden je zcela pasé. Takové rozhodování je pochopitelně nezbytné. Je ale omyl si myslet, že je založeno právě na neschopnosti uvažovat v širších souvislostech. Naopak, doba covidová nám v plnosti ukázala, kterak ti, kteří nemají žádnou vizi a nejsou schopni vnímat realitu v obecnějším kontextu, jsou neschopni činit konkrétní každodenní efektivní kroky v boji s pandemií. Mikromanagement politických podnikatelů selhává a zapříčiňuje bezprecedentní krizi důvěry veřejnosti ve stát a orgány veřejné moci.
Doba postcovidová však přinese nutnost představit vizi, co dál. Bude očekáváno, že lídři aspirující na převzetí moci dají společnosti naději znovu se nadechnout a vypořádat se s důsledky pandemie. Taková chvíle vyžaduje, aby místo populistického žvanila nastoupil skutečný vizionář, který netone v momentálních okamžicích, ale na základě schopnosti vnímat šíři i hloubku skutečnosti představí další směr cesty naší společnosti.
Petr Fiala nejen umí pojmenovat věci v obecnějších kategoriích a dodat jim kontextuální věrohodnost, ale umí o tom rovněž promluvit velmi poutavým projevem. Je absurdní předpokládat, že člověk připravující se dlouhá desetiletí na své veřejné působení si neuvědomuje, že obsah jeho sdělení mimo úzkou intelektuální sféru má zcela jiný dosah a vliv na mysl široké veřejnosti, a tedy i bezprostřední dopady na společenskou realitu. Petr Fiala umí s širokým okruhem posluchačů komunikovat dialogicky a ví moc dobře, že zcela zásadní je, jak bude společnost jeho slova reflektovat a přebírat. Zároveň si ale jistě nemyslí, že taková reflexe se zakládá na obdivu k němu coby velkému mysliteli, nýbrž v přesvědčivosti vlastních argumentů tváří v tvář realitě. Ví, že většina voličů s ním nechce vést akademickou disputaci, ale chce slyšet pojmenování toho, proč jsme tam, kde jsme a jasnou vizi, jak dál. A právě na předkládání takových argumentů a přesvědčivosti vize z nich vyvěrající se zakládá role intelektuála v pozici politického lídra.
Věřme, že takového premiéra intelektuála velmi naléhavě všichni potřebujeme!!
Autor je politolog. Působí coby odborný asistent na Katedře společenských věd Pedagogické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Externě vyučuje na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze. Ve své odborné práci se zaměřuje na problematiku stranických systémů zemí Visegrádské skupiny, české politické myšlení a českou politiku.
vladimir-hanacek@politicon.eu
2 COMMENTS
Napsat komentář: Šaman Zrušit odpověď na komentář
Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..
Manekýna Fialu obdivuji jako mlátičku prázdné slámy. Politolog, ne politruk v tom pravém slova smyslu. Jen já, a nikdo jiný, já jsem nejlepší. Ale to nejde. Nastudovat spoustu knih, popsat stohy papíru a nedokázat se přiblížit k publiku, ba dokázat pouze mentorovat a kritizovat, takové zde nechceme. Je potřeba praxe. Ne nadarmo Leonid Brežněv tvrdil: Nejlepší teorií je praxe! A když ještě má za sebou neurotické kritiky typu Stan Jury, Němcové, či nemakačenka Bendu a pohrobků ODS, jako Topolánka, Nečase, pak není jediný důvod věřit tomuto politrukovi.