Amerika Ekonomika Evropa Mezinárodní vztahy Témata

Je lepší Trump nebo Merkelová? Polsko na rozmezí Atlantiku

Překlady z cizích jazyků 22/07/2018

Článek je překladem textu „Lepszy Trump czy Merkel? Polska pośrodku Atlantyku“
autora Łukasza Wójcika na serveru POLITYKA.pl z června 2018. (Překlad Stanislav Kolařík)

Podle předsedy polské vlády Morawieckého lze dospět k závěru, že pokud existuje obchodní válka mezi Amerikou a Evropou, Polsko hodlá předstírat, že je to ostrov. Je to elektrizující volba. Jenže nemožná.

Donald Trump považuje Evropu za něco jako plně závislou manželku, která ho už nebaví. Kárá ji, napomíná a občas ji i uhodí. A ona nic. Už dávno se vzdala své kariéry, je už prakticky paralizovaná ve stereotypu a nevidí pro sebe žádnou budoucnost. A pokorně snáší násilí svého manžela. Ale vše má své hranice. Jednoho dne se může sbalit, vykřičet manželovi všehnu svou frustraci do obličeje a dětem oznámit – vyberte si s kým chcete být.

Po posledním summitu G7, tento den nevypadá až tak vzdáleně. Pokud počátkem července vypukne obchodní válka mezi Amerikou a Evropou, obě strany zintenzivní své aktivity a zpevní své pozice. Jakákoli neloajálnost může být vnímána jako vnitřní hrozba. A ti, kteří váhají „mezi otcem a matkou“, budou muset udělat nejedno bolestné rozhodnutí. „Pro země, jako je Polsko, končí doba geopolitického komfortu,“ říká Thomas Friedman z New York Times. Emmanuel Macron vyjadřuje obavy, že „Obchodní války se rychle stávají válkami.“

Potom se můžeme matky zeptat, proč právě teď? Evropa přece ten svazek potřebuje o hodně víc než Amerika. Pro ni je garantem bezpečnosti, bez kterého by nebyl rok 1989, a nebyla by asi ani Evropská unie. K tomu ještě vyznávání stejných hodnot – kde má Evropa a Amerika mnohem více společného navzájem než s Ruskem nebo Čínou. Ale ani Amerika tento svazek nezatracuje. Ukázal se velmi nápomocným v mnoha amerických záležitostech, a dokonce i v záležitostech na Blízkém Východě. Rozdíl je ale v tom, že Američané tento svazek k zabezpečení své bezpečnosti nepotřebují.

Donald Trump je prvním poválečným prezidentem Spojených států, pro kterého sjednocená Evropa nemá žádnou hodnotu.Naopak, jak říká – vidí v ní větší hrozbu než v Číně nebo Rusku. Již před 15 lety, během invaze do Iráku, George Bush Jr. rozdělil Evropu na starou a novou. V té době to byl pouze řečnický obrat, a nikdo tomu nevěnoval velkou pozornost. Dnes je to však již jinak.

Na začátku června zástupce ministra pro evropské a eurasijské záležitosti, A. Wess Mitchell, představil americkou vizi „Starého kontinentu“. Přednáška v sídle konzervativní nadace Heritage by mohla být v podstatě shrnutá do jedné věty: „Geopolitika se vrátila do Evropy.“ (záznam je veřejný) Mitchell, fascinovaný varšavským povstáním, mluvil o ruské a dokonce čínské hrozbě pro region. Západní Evropa má dle něj nedostatek strategické vize, konkrétně nízké výdaje na zbraně a shovívavost vůči Íránu.

Zajímavé je rozdílné vnímání jeho slov na obou stranách Atlantiku. Někteří odborníci jeho slova slyšeli jako chválu pro některé evropské země, jako třeba Polska. On skutečně mluvil mj. o větší podpoře zemí tohoto regionu. Na druhé straně, v USA zaznívaly názory, že jde o jasný signál k opouštění starých spojenectví s Francií nebo Německem a soustředění se na spojenectví ve střední a východní Evropě. Zaznívala tady vlastně jednoduchá kalkulace: protože zde kvetou populistické tendence v Trumpovském stylu. A zde prezident USA snadněji získá porozumění (a potlesk). „Nejde jen o diplomatickou angažovanost. Je nezbytné získat srdce a mysl obyvatel regionu, pro které se vzpomínky z roku 1989 a vstup do NATO staly velmi vzdálenými,“ řekl Mitchell. A opakovaně se vrátil k hrozbě Číny, která se údajně pokouší ve východní Evropě vytvořit „své hřiště“. A Francií, Německem ani Velkou Británií se ve skutečnosti vůbec nezabýval.

A tahle to Amerika s Evropou hraje. Pro její obyvatele, zapletené do mnoha sporů mezi sebou, se stala klíčovým spojencem ve vnitřních sporech. Téměř polovina evropských zemí, včetně Polska, je samozřejmě přesvědčena, že mají „zvláštní vztahy“ s Amerikou. A snaží se je využít v rámci sporů o přistěhovalectví nebo euru. To právě skvěle vidět v Polsku, se kterým má Amerika již dlouho pramálo společného a stala se tak pouze „mýtem v národních šatech“. Tato „polská Amerika“ je základem pro budování různých bezpečnostních strategií. Často takových, o kterých Američané sami nemají představu. Vědí, ale jak se v takovém případě zachovat.

Znázorněním této americké strategie jsou postupy týkající se jaderné smlouvy s Íránem. V polovině května tuto smlouvu Trump vypověděl a tím celá dohoda ztratila svůj smysl. Připomínáme, že v dohodě z roku 2015 Irán slíbil, že nebude obohacovat uran na úroveň pro jaderné zbraně, výměnou za zrušení sankcí a umožnění mezinárodního obchodu. Dohody, zdá se, se zachovaly, ale podle Trumpa to bylo příliš úzce specifikované. Podle něj se omezení měla týkat také íránských střel a zahraniční politiky ajatolláhů, to by v obou těchto případech znamenalo neschopnost Íránu. Jen mistr dohod ví, jak přesvědčit Teherán k takovým ústupkům.

Postavení Evropy je však nejzajímavější z polské perspektivy. Zpočátku převládal přístup „adults in the room“ – tedy že v okolí amerického prezidenta je stále dosatek rozumných poradců a zástupců armády, často s bohatými, mezinárodními zkušenostmi, kteří jej nenechají dělat hloupé věci. To se však začalo měnit, když tito „dospělí“ začali mizet z politiky: nejprve Tillerson, pak McMaster.

Druhou fází byl appeasement – splnění očekávání prezidenta Spojených států. Když Bílý dům začal naznačovat, že míní odstoupit od dohody s Íránem, západoevropští vůdci začali cestovat do Washingtonu, aby Trumpa od této myšlenky odradili. Ale když došlo na věc, tak často souhlasili, narozdíl od svých dřívějších prohlášení, s některými Trumpovými výhradami k této dohodě. Angela Merkel přiznala, že dohoda není dokonalá, že je třeba ji vylepšit. Účinkem taky bylo, že je Trump sice vyslechl, a pak si to udělal podle sebe.

Trump nakonec oznámil, že všechny neamerické společnosti v USA budou potrestány za své podnikání v Íránu. Bude to především úder pro takové evropské giganty, jako je francouzský Total nebo německý Siemens, kteří tam již investovali miliardy. Zde je tedy příležitost, aby Evropa vstoupila do třetí fáze – fáze odplaty.Proto se objevila mimo jiné myšlenka devadesátých let – potrestat evropské společnosti, které by, vystaveny americkému vydírání, z Íránu samy odešly.

Polsko, přestože se v Íránu angažuje minimálně, může být důležité z jiného důvodu. Francouzi a Němci si uvědomují, že jaderná dohoda může být zachována pouze v případě, že s ní souzní celá Evropa. Američané to také vědí, a proto začátkem června ve Varšavě navštívili dva vysoce postavené úředníky ministerstva zahraničí aby přesvědčili polskou vládu, aby se připojila k Americe a obnovila sankce proti Íránu.

A takové narušování evropské jednoty, se netýká jen v souviuslosti s Íránem. Stejně tak Trumpova adminisrativa činí svými kroky ve věci přesunu amerického velvyslanectví do Jeruzaléma. I když se zpočátku zdálo, že Unie bude jednomyslně odsuzovat toto rozhodnutí, Rumunsko a Česká republika se, po intervenci amerických diplomatů, rozhodly evropskou linii nedržet. Posledním příkladem „zrady“ Evropy je nový italský premiér, který se loajálně s Trumpem, na summitu G7 dovolával obnovení členství Ruska v této skupině.